Boris Jovanović Kastel

Početak » Poezija – slov- polj- češ- mađ.

Poezija – slov- polj- češ- mađ.

Boris Jovanović Kastel, (1971,Trebinje) velja za najpomembnejšega pesnika mediteranske provenience in je ugledno ime mediteranskega pesništva.
Objavil je naslednje zbirke poezije: Kad zamirišu kajanja (1994), Prstenje pomorja (1995), Fusnote južnih zvona (1997), Anatomija sredozemnog dana (1998), Mediteranska agenda i proricanje prošlosti (2000), Mediteranski heksateuh (2003), Ego mora (2004), Vjenčanje sa sipom (2007), Neptune’s spear (2007, izbor, v anglešščini), Mediteranski indigo / izbor iz poezije, 2008/ i Ručak na hridini (2010) ter knjige izbranih esejev Pergament od sireninog poprsja (2000), Peta strana juga (2005), Ogledanje u bonaci (2009) i Mediteransko prosvjetljenje (2011). O poeziji Borisa Jovanovića Kastela je izšla knjiga izbranih esejev domačih in tujih piscev z naslovom Mediteranski gospar (2009). Urejal je literarno revijo Ovdje /2000-2003/. Je tudi esejist črnogorskega dnevnika Pobjeda. Njegova poezija je prevedena v italijanski, angleški in slovenski jezik. Zastopan je v antologijah črnogorske poezije, v antologiji Mediteranska ljubezenska poezija od najstarejših časov do danes, v antologijah poezije o vinu, ženskah, itd. Živi v Podgorici, glavnem mestu Črne gore. V zbirki poezije Poetikonove lire je pred izidom zbirka Borisa Jovanovića Kastela z naslovom Kosilo na čeri v prevodu Ivana Dobnika.

HIMNA ČRVOM

Kadar iz babilonskega akvarija
pobegne eno Sredozemsko morje,
s soljo balzamirajo telo,
zemeljski črvi bežijo brezglavo
kakor pred antičnimi znamenji, krstami, peterokrakami …
To bo edina razlika
med njim in nesmrtnimi
v frakih farizejev in faraonov nad črvi,
v katerega možganih – ko jih bodo pokončali –
bodo črvi ostali brez gostije.
V bratstvu morja
sem bolj svoboden
kot Pavarottijev tenor v burji.
Po zavesti o sebi
je to nedosegljiva meja.

PLOVBA

Pluje po morjih bolj mirnih od smrti,
recitira laude ob spremljavi simfonije klobukov.
Ne išče več
Verdijevih trubadurjev, Ajshilove solze
v vodni tehtnici, Galatejine porfirne obleke,
narejene, da bi zamenjala belo zastavo
na obzidju.
Ob ognjeviti volji bosta Kronos in Ra
našla samo mreže leksikonov.
Zadnjo svobodno meduzo,
pod dojkami katere, z vodenimi barvicami
raztopljene v nekoliko solz,
riše obris domovine z orlovskim nosom –
bo naselil v lapidarij,
svečan in zaklenjen.
Če bi zahteval plavajoče zablode in norosti,
zaznamovane s trnki in patetičnimi zasledovanji
za seboj na rtu –
bi predal plovbo kompasu
pisca antičnih komedij.
Dih osebe, posut z nebesno sinjino,
let sanj pod krili galeba
vdihava, ne pozna svojega glasu,
ki ga kliče iz drstišča.
Drugo življenje, reinkarnacija …
zasidrajo plovbo.

         S. Leone M. 2003

ALEKSANDER MAKEDONSKI

Zapusti prevzetnost aleksandrijske
knjižnice, polno hrupa svetnikov,
kurb in farizejev.
S praga dobi blagoslov
Aristotela z izrekom
Sprehod in razpravljanje na ščitu.
Pred armado fanatikov zajezdi
kentavra in že naslednjega dne
preseka vozel frigijskega kralja.
Prihodnjega meseca je sonce
vzhoda, bolj rumeno kot mandarina,
držal na vrhu meča.
Zaobljubo, da preseka gordijski vozel
neke dežele ob plimi mazohizma,
prepolne snobov in iglastih gozdov,
zapusti svojemu potomcu.
Vendar ni zastal
ali se zbal,
kljub očetovemu meču v desnici.

SONCE

Labirint knjižnice v provinci,
prašen in zatohel.
Police iz dostojanstva cipres.
Prepozna sebe iz preteklosti, knjigo
s fotografijo, naslonjeno na Enciklopedijo
Malte in apokrife
benediktincev.
Sonce zaobide knjižnico,
čeprav se mu je zaobljubil.
Ponovno ga je preizkušalo Sredozemlje,
ukanilo …
Na knjigo, ki trohni, njegovo pomračeno
sonce ne sije,
potrdilo bi dvom vase:
ugledalo bi se razpolovljeno,
zakrnelih udov,
a samim bogovom ne verjame –
razen morju,
ampak tudi ono je odvisno od sonca.

31. oktober 2003.

IKARSKO MORJE

Diptih o dvojčkih, parih dvojčkov,
Kastorju in Poluksu, Ikarskem morju in podpisniku

I
V kozarcu s pecljem iz muranskega stekla
klokoče brendi, dve kocki ledu se topita
počasneje kot pola, z mešanjem
jih zamenjamo s kastanjetami v gluhi sobici.
Nekdo na oddelku za mornarje preplašeno
trka, kot da mu je za petami
krdelo ideologije, ki
kakor botra Pehta žre otroke.
Vstane ter gostu – Ikarskemu morju,
zaželi lahko noč z zvezdami,
s Kastorjem in Poluksom,
skupaj s kanasto in brendijem.
V visokem kozarcu klokoče Ikarsko morje,
dve kocki ledu odhajata domov
k oceanu.
Sobo zapolnjuje grozljiva tišina.

II

Ko Ikarsko morje zaceli rane,
obleče oklep viteza, ki ne rjavi,
prične igrati kanasto na življenje in smrt,
četudi vedo, kdo komu pripada.
Vrnilo se bo na obale Grčije,
jedlo dagnje, pražene na razžarjeni čeri,
obe roki dalo pod haljo amatrise,
eno na hrbet, drugo med bedra,
in odušilo orkester zastav na pomolu.
Sam v kozarcu morja brez ledu
ne je dagenj,
z rokami pod haljo ne čuti poti.
Smrtnik in premagani, s kaznijo kanaste,
vržen v modrilo
triumfira nad Ikarskim morjem.
Igra se ni ponovila
in še stanovalci pravijo, da jim
nobeno morje ni več trkalo na vrata.
Razsvetljenje valov, dialektika morja …
Končno.

                           Tutti in Santi 2003.

ŠKURE

Skoznje smo gledali
nedokončane bitke na morju,
delali križe na jamborih z levom
in mesecem, opazovali gospo,
zamaskirano v klovna spraskanega obraza
ter ostriženih kit, da se čim bolj
približa ljudstvu, videti prednika
z dvema zastavama, z orlom in rdečo zvezdo,
kako se izmika preganjalcem v uniformah,
mižali pred nagimi kopalkami
iz Reggio di Calabrie na toplem pesku
s polžjimi hišicami na bradavicah;
spremljali, prestrašeni, sprehode senilnega
kapetana, ki si je domišljal, da je Ivo Vizin,
pristaniške kurbe pred upokojitvijo, plemiča
Telemaha, nastalega z incestom kipa in Nise,
ki je znal na pamet melodije zvona.
Megla se je dvignila.
Skozi škure tone pejsaž.
Samo moje kosti na morišču
kažejo okno in lobanjo,
ko sem se čakal, bleščeč
od ognjemeta pod kožo,
medtem ko se je mrak zgoščal
kakor žele iz robid.

                       S. Prosdocimo 2003.
KRI IN ŠKOLJKE

Butik v glavni ulici. Dež.
Vstopila je v kožnem plašču, lakiranimi
škornji in okroglimi naušniki, mokra,
našminkana z magmo oblakov,
dišeča po koži antilope in peni oceana.
Iskala je majico, bleščečo,
prozorno črno, z bleščicami in školjkami.
Pomerila jih je nekaj v sosednji kabini,
medtem ko je slačil srajco,
sešito iz neznane zastave in likre.
Zaman jo je skušal dohiteti.
Neoblečen še danes tava po obalah,
brska po plitvinah in zbira turkizne
školjke za njeno majico.
Odprto morje. Na jambor dvignejo
majico, okrašeno s školjkami in nakitom.
Namesto boginje
na kljunu ladje goloprsa molči.
Plava v znoju in ji nosi školjke
ostrejše od harpune, izstreljene v delfina.
Misleč, da ga je zadela
prsata neznanka, nevajena školjk,
skriva svojo drugačnost pred spovednikom,
kardiologom in esejistom.
Hvaležno neme,
kri in školjke v bonaci
(bolj vedre kot zastave prednikov, preluknjane od krogel)
ji izkazujejo čast.
Uboj delfina, rojevanje, spoznavanje sebe …

Prevedel Ivan Dobnik

LUPINA

Pred osvajalci
je mlado obzidje
lupino razpelo.
Južno mesto brez obrambe,
s stojnicama pomaranč, zvonovi
pozlate in golimi kipi v gibanju,
je vojsko krvavih oči
spremenilo v graditelje.
Ko bom lupino obzidja podaril njej
– da me ne bo mogla udomačiti –
jo bom v hipu osvojil.

POTAPLJAČ

Ko je iskal topove in dnevnik
s potopljene ladje vojvodinje neapeljske,
dragulje v mulju, svete prstane,
kompas za Argo, beneško
ogledalo, da bi se zazrl vase –
je priplaval na površje suh, brez kapljice vode na uniformi.
Prezrt od vode,
z molitvami, z evangelijem in s svetimi
hostijami nepotolažen,
nem, je prešteval valove –
za drugi dokaz obstoja Boga
ni vedel.

Na dan Gospodovega oznanjenja 2005

POTI

Opazujem kardiogram, pot srca,
izhod iz labirinta, kjer čevlje,
polne puščavskega peska iščem,
pot nihala od leve obale
do desne dojke,
glas vpijočega v podpalubju meri.
Srce sem že zdavnaj z morskimi pošastmi
ujel, da vzvišene utvare odženem,
tvoje bodo, enake ljudem,
izvrgle na obrežje,
da valov ne zastrupi.
Tam, glej, odhaja morje
iz pajčevine labirinta prek kardiograma
v čašo brez dna, mirno,
svobodneje od svobode, od tišine ujeto.
Tukaj se več ne nazdravlja niti prvemu
joku Sola, od predolgega pijanstva
čaše mirujejo …
Vsaj morske poti bodo ostale spokojne.

16. oktober 2004

NEPREMAGLJIVOST VALOV

Med tem, ko morje buči,
je najin pogovor molitev.
A če bo kdaj govorica morja zamrla,
bova tudi midva umolknila,
objemala se bova na glas, molčala molitev.
Kaj še je ostalo za besedo,
ko zgubani valovi odidejo v pokoj.
Pomahaj jim, zavidaj smrt,
čestitaj jim s priklonom,
kajti ladje srhljivih Janusovih otrok,
alergičnih na morje,
na naše plaže
niso hoteli naplaviti.

30. avgust 2009

SINJINA

Čisteje od jagnjetove duše
je romantik in vitez mistikov Novalis
sanjal sinji cvet,
prestopil Rubikon sanj
med gretjem martela na ognju nedosegljivega.
Naivneje od dečka na oslu
na trebinjskem polju ali na dvorišču pod trto,
zaljubljenega v Sofijo Loren,
čisteje od poduka basni
sem sanjal sinje morje,
z valovi z obraza bojne barve
doumljivega izpiral.
Opit od morja, kot dvoživka,
sinjega obraza, pred avditorijem
rib, školjk, siren in okostij mornarjev
berem pesem o grofu,
najbližjemu uresničenju sanj.
Gledajo me začudeno, željni vsebine
te pesmi, ki je nikoli ne bodo slišali.
Med tem, ko Novalisu še naprej dolivajo martel –
se, dosanjanega spanca in odpočit,
zemlji ne vrnem več.
19. marca 2007.

NAJVEČJA LUKA

Lovci na tune v Atlantiku
in mornarji, bolni od srbenja nostalgije
na ledolomilcih Arktika,
so po prihodu v Gibraltar, ogreti z mrzlico,
pripovedovali, da večje luke,
kot je Gioia Tauro v Kalabriji,
na mediteranu, svet še ni videl.
Ovite v črne rute,
za brati in možmi, preprodajalci drog,
gubaste, so preštevale semena granatnih jabolk na pragih,
gospe iz luke Tauro pa so šepetale,
da so mnoge luke na Arktiku, kjer
niso bile nikoli, večje od njihove –
po petju, tekmovanjih jadrnic,
pristaniški glasbi in bidermajerjih.
Toda zakaj uboge gospe tako govorijo,
ko njihove črne rute
namakam v morju,
da bi od soli pobelile?
Dal jih bom materi, čeprav za njihovo luko ne ve –
da poročne obleke sešije.

MANDARINE

V njeni razdrapani hiši v vasi
med Dubrovnikom in Trebinjem
sta preživela vroč vikend konec julija.
Vpisala je medicino nekje v tujini
in se ni želela vračati na jug.
Prinesla je skledo iz muranskega stekla,
polno tropskega sadja,
prekrižala pravkar depilirane noge
in pripovedovala:
Bolj kakor astrološka znamenja,
ki jih vi pesniki ali duhovniki poznate,
značaj ženske kažejo prsi.
Tiste, ki imajo dojke v obliki lubenice,
so razvajene, požrešne in frigidne.
Limone pod majico dišijo po humorju.
Ovalne dišijo romantično in so inteligentne.
Tiste v obliki grenivke se izogibajo seksu.
Moja prijateljica s pomarančami v modrcu
je brbljava, moje dojke pa – kot vidiš –
so podobne mandarinam in kažejo na nimfomanko.
Vse to lahko preveriš v knjigi Pietra Lorenzija,
če hočeš …
V njeni razdrapani hiši
ni bilo nikogar več.
Tudi pajki so razpredli mreže.
Ona je že v zaključnem letniku
študija medicine zunaj mediterana.
On jo še išče, brez uspeha,
košaro tropskega sadja prenaša
po železniških postajah pošastne Evrope.
Pozabila je na mandarine.

22. oktobra 2007

AFRODIZIJAK

Posrkaj nekaj svežih školjk
iz Jadranskega morja, ob zori,
potrkaj na moja vrata
ali jih kar sam odpri, če zaspim,
je pisalo na listku v nabiralniku,
z nečitljivim podpisom dekleta
in brez naslova.
Afrodiziaka ne potrebuje.
Ni je iskal.
Vstal je ob zori, z baklo razsvetlil
morje, ga posvetíl s tišino in
školjke iz žepa vrnil v plitvino.
Med svojimi otroki
in potomci v školjki
je izbral obstanek.
Dekle, zdaj zgubana žena,
nekje na kontinentu, ima dvoje
otrok in ne piše nikomur.
Njegovo potomstvo v morju,
na prsih plesalk in po svetiščih
se ne stara in nima števila.
Brez afrodiziaka.
Afrodiziaka ne potrebuje.
Ni je iskal.
Vstal je ob zori, z baklo osvetlil
morje, ga posvetíl s tišino in
školjke iz žepa vrnil v plitvino.

Lučindan (pravoslavni praznik, na sv. Luka, 31.10., op. prev.) 2007

MORJE PRED BEČIĆI

Kakor zastava z malteškim križem,
prebodena s sončnimi žarki,
nas zaslepljaš, da ne vidimo
zgodovine ničevosti in minljivost.
Odrešenik.
In, spet, vlečeš nas v svoje v vrtince,
še bolj besno kot Mojzesovo razpiranje
morja s palico,
da ne vidimo svobode ljubezni
razen do tebe.
Podlež.

6. decembra 2007.
Hotel The Queen of Montenegro

LITERARNI VEČER

Ko ga je na literarnem večeru
v Baru ženski del publike vprašal –
Zakaj zmeraj ta Mediteran?!
je zamolčal odgovor,
vzel knjige in jih metal vanje.
Nenadoma so mokra in slana
dekleta dobila plavuti in zaplavala,
sprašujoč ga –
Zakaj ravno zdaj odhajaš
z vlakom na kontinent?!
Ostani!
Sorodni smo si.

poletje 2009

iz črnogorščine prevedel Peter Kuhar

KOSZULA

W obliczu najeźdźców
młoda forteca
bluzkę rozpięła
Południowe miasto bez obrony
ze straganami pomarańczy, dzwonami
z pozłotą i ruchomymi nagimi rzeźbami,
wojsko o krwawych oczach
w budowniczych zmieni.
Gdy bluzkę fortecy jej podaruję
– żeby oswoić mnie nie mogła –
w mig ją zdobędę.

NAJWIĘKSZY PORT

Poławiacze tuńczyka na wodach Atlantyku
i marynarze cierpiący na świerzb nostalgii
na lodołamaczach w Arktyce
po dotarciu na Gibraltar rozgrzani strachem
opowiadali, że większego portu
od Gioia Tauro w prowincji Reggio di Calabria
na Morzu Śródziemnym świat nie widział.
Opatulone w czarne chusty
po braciach i mężach, narkotykowych dilerach,
pokryte zmarszczkami, przeliczały na progach domów ziarenka granatu
i szeptały sobie, kobiety z portu Tauro,
że ponoć wiele portów na Morzu Arktycznym, w których nigdy
nie były, wspanialszych jest od ich własnego –
w pieśni, wyścigach regat,
muzyce portowej i wszelkim biedermeierze.
Ale dlaczego to mówią pogrążone w żałobie kobiety
skoro ich czarne chusty
moczę w morzu
żeby je sól wybieliła.
Dam je matce, która nigdy nie słyszała o ich porcie –
uszyje suknie ślubne.

DROGI

Śledzę kardiogram, drogę serca
wyjście z labiryntu, w którym szukam
butów pełnych pustynnego piasku,
ruch wahadła od lewego brzegu
do prawej piersi
odmierza głos wzywającego pomocy pod pokładem.
Serce dawno rzuciłem na pastwę
morskim bestiom by przegnać górnolotne omamy,
a twoje, utożsamiane z ludźmi,
wyrzucą na ląd
żeby fal nie zatruło.
Spójrz, odchodzi morze
z pajęczyny labiryntu drogą kardiogramu
do pucharu otchłani, spokojnie,
wolniej od wolności, uwięzione ciszą.
Tutaj już nikt nie wznosi toastów
nawet za pierwszy płacz Sola, po zbyt długim pijaństwie
odpoczywają puchary…
Przynajmniej morskie drogi będą spokojne.

16 października 2004 r.

HARDOŚĆ FAL

W huku morza
nasza rozmowa jest modlitwą.
Jeśli kiedykolwiek umilknie morze
my też zaniemówimy,
głośno się obejmując i milcząc modlitwę.
Co powiedzieć
skoro zgarbione fale idą na emeryturę.
Pomachaj im, pozazdrość śmierci,
pogratuluj i ukłoń się
bo statków potwornych Janusowych dzieci
uczulonych na morze
i nasze plaże
nie chciały przywieźć.

30 sierpnia 2009 r.

BłĘKIT

Niewinniej niż dusza baranka
romantyk i rycerz mistyków
śnił o Niebieskim kwiecie
Novalis przekroczył rubikon snu
podgrzewając koniak na ogniu nieosiągalnego.
Naiwniej od chłopca na osiołku,
na polu w Trebinju albo obrosłym winoroślą podwórzu,
zakochanego w Sophii Loren,
przyzwoitszy niż morał bajki,
śniłem o błękitnym morzu,
twarz z barw wojennych pojmowalnego
falami obmywałem.
Pijany morzem i ziemnowodny,
z siną twarzą, przed publicznością
ryb, muszli, syren i szkieletów marynarzy
czytam pieśń o baronie
co najbliższy był spełnienia snów.
Patrzą zadziwieni, spragnieni treści
pieśni, której nigdy nie usłyszą.
Novalisowi wciąż dolewają koniaku –
a ja z dośnionym snem i usmolony
już nie wracam na ziemię.

19 marca 2007 r.

AFRODYZJAK

Wypij sok z kilku świeżych muszli
z Adriatyku, o świcie,
zapukaj do moich drzwi
albo sam otwórz jeśli zasnę,
widniało na karteczce w skrzynce pocztowej
podpisanej niewyraźnie przez jakąś dziewczynę,
bez adresu.
Niepotrzebny mu afrodyzjak.
Nie szukał jej.
Wstał o świcie, oświetlił pochodnią
morze, poświęcił je milczeniem a
muszle z kieszeni wyrzucił na płyciznę.
Pomiędzy swoimi dziećmi
a potomstwem muszli
wybrał przetrwanie.
Dziewczyna, dzisiaj już pomarszczona kobieta,
gdzieś w głębi lądu ma dwoje dzieci
i do nikogo nie pisze.
Jego potomstwo w morzu,
na piersiach tancerek i po świątyniach
nie starzeje się i końca mu nie widać.
Bez afrodyzjaka.

Lučindan 2007 r.

MORZE PRZED BEČICIAMI

Niczym sztandar z krzyżem maltańskim,
przebite promieniami słońca
oślepiasz byśmy nie ujrzeli
historii pustki i przemijania.
Zbawco.
A jednak wciągasz nas w swoje wiry
namiętniej niż Mojżesz laską otwierający
otchłań morską
byśmy nie widzieli wolności miłości
oprócz tej do ciebie.
Nicponiu.

6 grudnia 2007 r
Hotel The Queen of Montenegro

WIECZÓR LITERACKI

Kiedy na wieczorze literackim
w Barze dopytywała się żeńska część publiczności –
Dlaczego ciągle to Morze Śródziemne?!
przemilczał odpowiedź,
chwycił swoje książki i zaczął w nie rzucać.
Mokrym i słonym dziewczynom
znienacka wyrosły płetwy, zaczęły pływać
i dopytywać się –
Dlaczego właśnie teraz
odjeżdżasz pociągiem w głąb lądu?!
Zostań!
Jesteśmy rodziną.

lato 2009

z języka czarnogórskiego przełożyła Agnieszka Łasek

PLÁŠŤ

Před dobyvateli
mladá hradba
plášť rozepnula.
Jižní město bez obrany
s trhy pomerančů, zvony
pozlátky a holými sochami v pohybu,
vojsko krvavých očí
ve stavitele přemění.
Když plášť hradeb věnuji jí
– aby mě nemohla zkrotit –
zmocním se jí za chvilku

POTÁPĚČ

Zatímco hledal děla a deník
z potopené lodi vévodkyně z Neapole,
drahokamy v bahně, svaté prsteny,
kompas do Arga, benátské
zrcadlo, aby nahlédl do sebe –
vyplaval suchý, bez kapky vody na uniformě.
Zavržený vodou,
modlitbami, evangeliem a mešními
oplatkami neutěšený,
němý, počítá vlny.
O jiném důkazu existence boha
nevěděl.

                   Zvěstování Panny Marie (7. 4.) 2005

CESTY

Sleduji kardiogram, vedle srdce
východ z labyrintu, kde boty
plné pouštního písku hledám,
dráha kyvadla od levého běhu
do pravého prsu
hlas naříkajícího v podpalubí měří.
Srdce jsem dávno mořským příšerám
hodil, abych vznešené přeludy odehnal.
Tvoje, ztotožněné s lidmi,
vyvrhne na mělčinu,
aby vlny neotrávil.
No podívej, odchází moře
z pavučiny labyrintu pomocí kardiogramu
do bezedného poháru, klidně,
svobodněji než svoboda, tichem zotročené.
Tady se už nepřipíjí prvnímu
pláči Slunce, od předlouhého opilství
poháry odpočívají…
Alespoň mořské cesty zůstanou klidné.

16. října 2004

NEPOKOŘITELNOST VLN

Dokud moře hučí,
náš rozhovor je modlitbou.
Pokud někdy hlas moře zhyne,
i my utichneme,
budeme se slyšně objímat, mlčet modlitbu.
Co víc zbylo říct,
když shrbené vlny jdou do penze.
Zamávej jim, záviď smrt,
blahopřej jim v náklonu,
neboť lodě strašných Junusových dětí,
alergických na moře,
na naše pláže
vyplavit nechtěly.

30. srpna 2009

MODŘ

Čistější než duše laně,
romantik a rytíř-mystik Novalis
snil o Modrém květu,
přešel rubikon snu,
žhavil martel na ohni nedostižného.
Naivnější než chlapec na oslu
v trebinjském údolí nebo na dvoře pod vínem,
zamilovaný do Sophie Loren,
čistější než ponaučení básní,
snil jsem o modrém moři,
vlnami z tváře válečné barvy
dosažitelné myl.
Opilý mořem a obojživelný,
s modrými tvářemi, před auditoriem
ryb, mušlí, sirén a koster námořníků
čtu báseň o vévodovi,
nejbližším zhmotněním snů.
Dívají se překvapeně, touží po obsahu
této básně, kterou nikdy neuslyší.
Zatímco Novalisovi martel i dál odlévají –
dosnil jsem sen a odpočinutý
zemi se už nevrátím.

19. března 2007

NEJVĚÍ PŘÍSTAV

Lovci tuňáků v Atlantiku
a námořníci trpící svrabem nostalgie
na ledoborcích Arktiku,
po příjezdu do Gibraltaru zahřátí strachem
tvrdili, že větší přístav
než Gioia Tauro v Reggio Calabria
ve Středozemí svět ještě neviděl.
Černými šátky zahalené
za bratry a muže narkodealery,
vrásčité, počítaly semínka granátových jablek na prazích,
paní z přístavu Tauro šeptaly,
že jsou mnohé přístavy v Arktiku, ve kterých
nikdy nebyly, větší než jejich –
písněmi, závody plachetnic,
přístavní hudbou i biedermeierem.
Ale proč to zarmoucené paní říkají,
když jejich černé šátky
nořím do moře,
aby solí zbělaly.
Dám je matce, přestože o jejich přístavu neví –
aby ušila svatební šaty.

MANDARINKY

V jejím nuzném domě na vesnici
mezi Dubrovníkem a Trebinjem
strávili koncem července žhavý víkend.
Přihlásila se na medicínu v zahraničí
a nepřála si vrátit se na jih.
Vynesla skleněnou mísu z Muranu
plnou tropického ovoce,
překřížila právě oholené nohy
a vyprávěla –
Stejně jako znamení zvěrokruhu,
což vy básníci nebo kněží víte,
víc než cokoli jiného vystihuje charakter ženy hrudník.
Ty s hrudníkem ve tvaru melounu
jsou rozmazlené, chtivé a frigidní.
Citrony pod tričkem voní po humoru.
Oválný dýchá romanticky a je inteligentní.
Ty ve tvaru grapefruitu se vyhýbají sexu.
Moje přítelkyně s pomeranči v podprsence
je upovídaná, zatímco můj hrudník – jak sám vidíš –
podobný mandarinkám, prozrazuje nymfomanku.
Ověř si všechno v knize Pietra Lorenzioniho,
jestli chceš…
V jejím nuzném domě
už nikdo nebyl.
I pavouci už rozpletli pavučiny.
Ona je už v posledním ročníku
studia medicíny mimo Středozemí.
On ji ještě hledá bez úspěchu,
přitom nosí košík tropického ovoce
na železniční nádraží strašidelné Evropy.
Zapomněla na mandarinky.

22. X. 2007

AFRODIZIAKUM

Vypij několik čerstvých škeblí
z Jadranského moře, poránu,
zaťukej na moje dveře,
nebo si otevři sám, když usnu,
stálo na cedulce ve schránce
od nečitelně podepsané dívky,
bez adresy.
Afrodiziakum je zbytečné.
Nehledal ji.
Vstal poránu, loučí osvětlil
moře, posvětil ho tichem,
škeble z kapsy vrátil na mělčinu.
Mezi svými dětmi
a potomky škeblí
si vybral přežití.
Dívka, teď vrásčitá žena,
má někde na kontinentu dvě
děti a nikomu nepíše.
Jeho potomstvo v moři,
na prsou tanečnic a oltářů
nestárne a nemá počet.
Bez afrodiziak.

Na sv. Lukáše (31.10.) 2007

MOŘE PŘED BEČIĆI

Jako vlajka s maltézským křížem,
protnuté paprsky slunce
oslepuješ, abychom neviděli
dějiny nicoty a pomíjivost.
Spasiteli,
a zas, táhneš nás do svých vírů,
zuřivěji než Mojžíšovo rozpolcení
moře holí,
abychom neviděli svobodu lásky,
mimo té k tobě.
Ničemo.

6. prosince 2007
Hotel The Queen of Montenegro

LITERÁRNÍ VEČER

Když se ho na literárním večeru
v Baru ženská část publika zeptala –
Proč pořád to Středozemí?
Mlčky odpověděl,
vzal své knihy a házel jimi.
Najednou mokré a slané
dívky získaly ploutve a začaly plavat,
optaly se –
Proč zrovna teď odcházíš
vlakem na kontinent?
Zůstaň!
Jsme rodem spřízněni.

Léto 2009

z černohorštiny přeložil Mihad Mujanović

INKVIZÍCIÓ

avagy, anyámmal a reggeli kávé után

A reggel berámázott fény a tornácon
lélegzik a derű, de még hűvösen.
Végre itt a reggeli kávé –
mondom – anyámnak – ez egy álom,
a te korodban a szirén volt tán ilyen.
Az asztalon száraz keksz, pempős méz
jól vagyok, mint medúza a tengerben,
mint búvópatakok a föld alatt
megiszom a források vizét és a higított bort
megiszom a tenger felét, hisz a vers
nem fizet adót senkinek.
Itt cselleng az illat,az esti fahéjas alma tea …
Elnézést, anyám, állj meg egy pillanatra,
mitévő legyek Veled, meg a medúzával és a szirénnel,
A Te, kedvenc hableányoddal, dúdolj inkább
egy görög dalt (bár egy szót sem tudsz görögül)
A tekintetedtől a kávém már kővé dermed
akár egy sötét vulkanikus ásvány
rosszabb vagy te a medúzánál.
a mindenható Istenre lérlek
ne siess,
ne rohanj dolgozni,
ne kérj a világtól bocsánatot
ki az istentől kérsz elnézést?
Nincs mit elrejtened: a Te történeted, úgyis
elbujdokolt már évek óta.
Majd holnap reggel beszélek Neked
a sportról, a politikáról, a zászlókról,
Te meg a varrásról, meg, hogy néha fáj a fejed,
hogy a galamb fiókákat nevel, hogy fánkot sütsz,
szilvalekvárral…
Lám az álmok, illúzióktól mentesek,
És a bajpasz- műtétet
már az inkvizíció sem nyilvánítja bűnnek.

szerző: Gágyor Péter


Ostavite odgovor

Popunite detalje ispod ili pritisnite na ikonicu da biste se prijavili:

WordPress.com logo

Komentarišet koristeći svoj WordPress.com nalog. Odjavite se / Promeni )

Slika na Tviteru

Komentarišet koristeći svoj Twitter nalog. Odjavite se / Promeni )

Fejsbukova fotografija

Komentarišet koristeći svoj Facebook nalog. Odjavite se / Promeni )

Google+ photo

Komentarišet koristeći svoj Google+ nalog. Odjavite se / Promeni )

Povezivanje sa %s

%d bloggers like this: